aneb využití teoretické filosofie v praktickém životě

Ve svém předchozím článku jsem se nechtěla moc pouštět na tenký led stereotypů. A asi oprávněně. Myslím, že jsou kulturně podmíněné víc než "biologicky", ale to neznamená, že se jich člověk, byť si jich je vědom, může zbavit nějak snadno.

Můžete namítnout, proč by se jich lidi měli zbavovat, vždyť jsou docela užitečné a koneckonců naše kultura je na nich vystavěna. Ano, ale... jakmile je něco příliš stereotypní, příliš strnulé a konzervativní, může se stát, že se to opravdu zaKONZERVuje, ztuhne a všechno dynamické, živé a životodárné vyprchá.* Měli bychom se snažit, aby naše myšlení bylo pružné, na druhou stranu nikoli tekuté, neohraničené, bez pevných základů. Obě tendence jsou nutné.

*Docela se mi na mysl vkrádá oblíbená věta z Bible: „Litera zabíjí, ale duch oživuje“ (2K 3, 6) A následně s tím i paradox, že taková podnětná myšlenka se stala citátem, průpovídkou, což je forma z nejstrnulejších. Sama o sobě je literou.

Hans Georg Gadamer to, vázané na problematiku řeči, vystihuje takto: "...život řeči, plný napětí, se vždycky odehrává v antagonismu mezi konvenčností a revolučním vykročením. [...] ... chci říct, že společnost je vždy normující a konformistická. To vůbec neznamená, že by každá společenská výchova byla jen represivní a řeč pouhým nástrojem takové represe. Neboť navzdory všemu konformismu řeč stále žije. Z proměn našeho života a naší zkušenosti vznikají nové jazykové vazby a způsoby vyjadřování. Antagonismus, který činí řeč něčím společným, a přece dává vznikat novým a novým impulsům k proměně tohoto společného, stále trvá." (H. G. Gadamer: Řeč a rozumění, in: Člověk a řeč, Praha: OIKOYMENH, 1999, s. 35)

Některé stereotypy jsou, i přes svůj (rádoby) humorný nádech buď urážlivé nebo až moc zjednodušující. Aby to nevypadalo, že si foukám bebíčka na egu, zalovím ve své paměti a vytáhnu něco na muže. Stačí začít obligátním "všichni chlapi jsou stejní" a pokračovat "chlapi jsou v domácnosti naprosto nepoužitelní a nešikovní," "muži bych dítě/kuchyň nesvěřila, protože by se nezvládl postarat/neudělal by to tak dobře jako já". Být mužem, buď se mě to dotkne, nebo vyklidím pole a nehnu prstíčkem. Oblast těhle (a jiných podobných, ženských nevyjímaje) stereotypů, ačkoli se občas tváří zábavně a ironicky a jejich "autor" působí jako člověk moudrý a zkušený, stojí za revizi! Spíš než jako páteř kultury fungují jako výmluva, za níž se leckdo může schovat, po níž může sáhnout, nechce-li se s nějakým problémem crcat moc dlouho.

A proč o tom píšu? Včera jsem se ocitla v situaci pro mě nezvyklé, nabízející ovšem řadu výživných stereotypů: pomáhala jsem milému uklízet v jeho novém bytě. Prala jsem se s pračkou a snažila se zamést s podlahou. Vlastně zametal on a já jsem vytírala.

Vytírala jsem po způsobu račím a šla jsem trochu do strany a trochu do zadu. Když jsem myslela, že je hotovo, šlápla jsem do hromádky smetí.
Dialog po vypuštění neslušných slov a jiných zvukových efektů:
Já: Asi jsem šlápla do smetí.
On: Hm.
Já: Proč jsi ho nesmetl do koše?
On: Nestíhám.
Já: Aha a co děláš?
On: Zkoumám skobičky na obrázky.
Já: !!!

Nejspíš bych vyčerpala míň energie, kdybych mávla rukou a řekla si "inu, chlap". Ale protože věřím tomu, že zrovna s těmito stereotypy jde zamést podobně jako se špínou, a to přímo do koše, nikoliv doprostřed chodby nebo hůř, pod postel, zkusím začít od sebe: Nebudu to svalovat na jeho "chlapí" podstatu a hlavně NEBUDU REAGOVAT STEJNÝM TÓNEM A STEJNÝMI SLOVY JAKO MOJE MÁMA!!! (Nejhorší je, že vím, o kolik je tohle předsevzetí nesmyslnější než to, že začnu pěstovat sporty a jiné okrasné květiny.)

V současnosti si člověk může nechat vylepšit nos, obarvit vlasy, vyrobit nehty, ale kulturně podmíněné chování? Ne, to tak snadno vyladit nejde.

(Abyste si nemysleli, že ve mně nějak stále kypí vztek nebo něco podobného, nenechte se splést. Zatímco to píšu, láskyplně se usmívám. Akorát nemíním prokládat svoje články smajlíkama, takže se může stát, že působí trochu suše a odměřeně. Nevýhoda psaní.)