Pokusím se tuto úvažku držet v lehčích mezích na úrovni zajímavosti. Samozřejmě otvírá závažné otázky, budete-li chtít pusťte se do nich v diskuzi, ale já se příliš zapojovat nebudu, neboť o této problematice mnoho nevím. Zatím mě oťukávají jen některé podněty, které kolem mě létají „vzduchem“, takže se ráda nechám poučit.

1) Píšu bakalářku o vodnících a v materiálech nacházím lidové výklady jejich původu. Nejlépe (beletristicky) to vystihla Karolina Světlá ve své Kantůrčici: „Kdo v duchy věřit nechce, ať nevěří; ale já mám zkušení, že jsou, tedy v ně věřit musím,“ odvětil dědeček; „povstali, když bůh srážel z nebe anděle zlé do pekla. Všichni se nedostali, kam patřili; dopadlo mnozí na naši zem, do lesů, do vod, mezi skály, a to jsou ti duchové skalní, lesní raráškové a vodníci, kteří lidstvo po tolik století pokoušejí a pokoušeti budou, dokud se bude ne lidem, nýbrž bohu líbit.“

2) Na prohlídce Břevnovského kláštera průvodce vyprávěl o tom, jak za svou slávu v dobách minulých klášter vděčil sv. Markétě, která je jeho patronkou a mj. patronkou dobré úrody. Lidé chodili do kostela prosit za úrodu a o „intelektuálního“ světce, sv. Vojtěcha, druhého patrona kláštera se příliš nezajímali.

3) Po dlouhé době jsem se dívala na svůj kdysi nejoblíbenější film Mlhy Avalonu. Poprvé jsem ho tak  viděla z hlediska člověka, který věří, hledá konfesi, hledá cestu k Bohu. V pubertě jsem „fandila“ kněžkám bohyně matky a křesťanská strana se mi zdála být nekonečně nudná. Teď se moje nahlížení na tento film částečně přepólovalo. Ale o to teď nejde. Spíš mě zaujala jistá tvrzení, které vnímám jako „náboženské lapsy“: Malá Morgana vysvětluje bratříčkovi Artušovi smysl uctívání křesťanského Boha a pohanské bohyně slovy: „Je to jako kdybys i maminku i tatínka.“ Křesťanský Bůh je tak redukován na mužský, nebeský princip doplňující ženský & zemský princip bohyně matky a  víra v něj je pokládána na stejnou úroveň jako uctívání nějakého „principu“. Au!

V poslední scéně filmu již starší Morgana nalézá zaniklý kult bohyně matky v sílícím kultu mariánském a sleduje dívky, které se modlí k Panně Marii za úrodu stejně, jako se kdysi pohané modlili k bohyni matce. Tohle už nevnímám jako chybu filmu, ale umělecky vyjádřenou „chybu“ skutečnou, kterou naznačuji v popisu předchozích podnětů: uctívání Marie i svatých (a vlastně i Krista) se může snadno zvrhnout v cosi podobného uctívání různých bůžků. V raném středověku to byl prý způsob, jak pohanské obyvatelstvo „obrátit“ k Bohu. (Myslím, že ani baroko se podobným postupům nevyhýbalo.) Obávám se ale, že snadnost této cesty (nebo slepé uličky?) může svádět i dnes.

Za sebe říkám této cestě ne jakožto člověk „hledající“. (Jako člověk kulturní říkám ovšem ano, protože tyto způsoby víry, žití, uvažování podněcují lidovou kulturu, šťourání v níž může být mimořádně zábavné a výsledky tohoto šťourání můžou přinést zajímavé poznatky.) Za nikoho jiného mluvit nemůžu a snad nebude moje otázka až příliš pitomá, zeptám-li se: Je možné vykládat víru a Písmo tak, aby se to dotýkalo pokud možno všech (dospělých), kdo mají uši, aniž by se z víry v Boha stávala modloslužba?[1] (A děje se to vůbec, nebo mám jen zkreslené představy? Celé mé dospívání na mě působily podobné myšlenky jako ty, které jsou předkládány v Mlhách Avalonu, a celkem bez problémů jsem je tehdy přijímala, takže na základě principu „podle sebe soudím jiné“ vyvozuji, že nejsem jediná, komu přišly tak snadno přijatelné. Každopádně na své pouti životem, obzvlášť když se mihnu kolem jistých obchodů a stánků vidím více sošek, křížků, obrázků a jiných suvenýrů než by mi bylo milo.)



[1] Ptám se samozřejmě všech, ale zejména mě zajímají názory lidí nějak pastoračně působících.