(Varování: Tenhle článek je výlev. Proud, tok, křik a bilance. Proto se uchyluju ke své mateřštině, srdečnímu jazyku: obecný češtině s občasným použitím nějaký idiolektický nepatřičnosti.)

Vyházela jsem asi dvacet kilo krámů, který souvisely s temnějšíma stránkama mojí minulosti, ale:

- stejně je můj pokoj čímsi zaplněný

- a já jsem divně prázdná

Ale tak snad mam nějakou současnost, tak doufejmež, že jen tu představujou ty věci kolem mě. A že je bohaté to moje nyní, proto je těch věcí hodně.

Starý noviny, časopisy a texty týkající se všemožnejch temnot letěly první. Pak pořadače, který pro mě postrádaj smysl. Byť se snažim bejt ženou řádu, přes pořadače cesta nevede a akorát zabíraj místo pod postelí. A ještě materiály k maturitě, který už nikdy k ničemu nepoužiju, a nostalgie pozbyla sil. Z polic pod postel zmizely věci, který jsou někde na půli cesty k vyhození. Drží je tu sentiment a sentiment orientovanej do budoucnosti (rozuměj: třeba-to-jednou-budou-číst-moje-děti/vnoučata/---).

Pak že se dějiny nedějou v revolučních skocích. Už jednou jsem takhle koncovala s kusem života, dětstvím, vyhazovala bravíčka, panenky a deníčky. Teď jsem zatočila s relikty dospívání. A co bude teď? Kdo naplní to moje prázdno, když už jsem se uchýlila k tak zkonvencializovaný metafoře (terminus technicus, žádný hodnocení s ohrnutym nosem typu "pfff konvenční") /a nejlíp navěky mě povede v tepající dialektice mých osobních dějin/?

 

Bože ^ Kriste ^ D(u|e)chu!

Α  <°///><  Ω

 

//www.youtube.com/watch?v=P-4RgVsH2B4

Ale najednou zmatek, když vešel ten chlápek, na mou duši!
Objedná si drink a sedne si vedle do kouta
Pak se nakloní ke mně a povídá jemně: Matouši!
Jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Já povídám: Pane, odkud se známe? Esli se nemýlíte?
A co je vám do mě, starýho mrchožrouta?
On na to: Pojď, dej se na moji loď, má jméno Eternité
Jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Zbytek: http://www.traband.net/texty/matous.htm