Už podruhé se mi stalo, že jsem díky brzkému vstávání na mši zažila posvátno. Nejen při mši, ale jako bonus i "kolem" ní.

Dneska jsem tak viděla katedrálu sv. Víta před sedmou ranní a po osmé jsem se procházela po prázdných nádvořích Hradu a cestou ke schodům, směrem na Malostranskou, viděla jsem panorama jako nikdy. Z mlhy, která byla víc čistou inverzí než smogem, se rýsovaly siluety kostelních věží. Jako když člověk abstrahuje, to nepodstatné splývá v celkem homogenní pozadí a vystupuje jen to podstatné. (Má ale snad cenu dodávat, že stále závisí na perspektivách.)

(Pardon za mobilovku, ale chtěla jsem to nějak zachytit a slova skoro nestačí.)

 

"Konverze je jako východ slunce. Východ slunce přece člověk neprožívá tak, jako na oblohu před jeho očima přibyl pouze jeden nový předmět, totiž sluneční kotouč, nýbrž náhle vidí všechno jinak než v noci." Tomáš Halík, 1997: 35