Vojtěch Staroštík byl velký čtenář a nosíval si domů plnou brašnu knížek ze školní knihovny i od učitele. [...] Vojtěch nepůjde studovat, a nepůjde-li on, neměl by vlastně chodit nikdo. Páše se na něm křivda? Jeho duchovní osud se může naplnit tu jako tam, a jsme-li v podstatě povoláni k hrdinství, je k němu všude příležitost. (84/85)

Úryvek pochází z románu, nikoli z knihy duchovních mouder, i když to tak může vypadat. Ale je to tím, že vybírám pěkně ucelená místa, která smrdí tezovitostí. Takto vyrvané myšlenky potvrzují víc než zpochybňují, ale v kontextu neustálého váhání, kolísání hrdiny, který je dle ostatních postav nejasný, působí jen jako vychýlení se na pozitivní stranu. Snad moje zdůraznění pozitivna nevykreslí Čepovu Hranici stínu jako výchovný či veselý román.

Mimo to se dopouštím velké křivdy vůči knize, protože jsem zatím v půlce a nevím, čeho se ještě dočkám. Píšu sem z pozice strany 87.

Výše uvedený citát se mě dotkl, protože vystihuje tezi, k níž jsem došla po dlouhém a celkém bolestivém váhání, které se týkalo volby, která pravděpodobně výrazně ovlivní mou budoucnost. V průběhu rozhodování jsem zapředla s jedním mladým křesťanem rozhovor, který se týkal cesty, která je pro nás nejlepší, kterou pro nás připravil Bůh. Projevila jsem se asi jako agnostička předurčení, ale odmítla jsem představu, že pro nás Bůh připravil trasu, která je pro nás nejlepší, a my se po ní buď vydáme, nebo ne. Vnímala jsem to hodně jako puťák značený fáborky s razítky a úkoly. Četbou Čepa jsem představu opravila a hned se mi jeví přijatelnější: Není tolik správná a nesprávná trasa (nemluvím-li o cestě od Boha, ale o snaze klopýtat k němu), jako vnitřní vyrovnání se s během věcí a času, schopností vypořádat se s volbami, a co nejlépe se zhostit (v současném významu slova) možností. Deníková teze, takže tečka.

Takže to slibované pozitivno:

Prokop jde najednou s větší láskou po kraji úvozové cesty, jejíž drn se už omlazuje, a hlasy dětí, které běží kousek vepředu, se pro něho mísí se zajíkavým zpěvem skřivánčím. Chápe víc než kdy jindy, že největším ze všech přikázání je láska; láska, která se vrhá na váhu celá, nepočítajíc svých obětí, a která bere osud milované bytosti za svůj.

Jedno slovo znělo v jeho srdci, jméno všech jmen, které dává smsl všemu, co jest a co umírá. (85)

Takhle vytržené to opravdu vypadá jako krásně napsané, ale až příliš omílané pravdy, proto doporučuji přečíst celé (abych nekecala, do strany 87). A vás, kteří knihu znáte, prosím, nespoilovat!

ČEP, Jan. Hranice stínu. Vyd. 1. Brno: Proglas; [Praha]: Vyšehrad, 1996. 262 s.