Měla jsem jít do kostela i ráno, posilnit se. Dříve než jsem jela s rodiči k babičce, kde nás tradičně očekávala i teta a strýc. Co rok se opakuje stejná absurdní tragédie se stejným scénářem. Napětí už v autě. Proč? O co se snažíme? Nikdy jsem neregistrovala nějakou snahu o pohodu a klid, tak z čeho plyne to napětí? (Abych si nehrála na svatouška, je to i vě mně, ale k tomu později. Nevím, jak to cítí ostatní, ale ve chvíli, kdy vyrazíme, pociťuju směs těšení a otravy, protivnosti a odporu ke všemu. To asi, že 25. 12. je šílené deja-vu poskládané z 25. 12. celého mého předchozího života.)

 

Cesta autem.

Nechci sedět vzadu, dělá se mi špatně, prudím. (Stejně jako když mi bylo 8, 14, 19, ...Proč pořád opakuju tytéž repliky, když si to zřejmě jako jediná uvědomuju?)

Máma je přednaštvaná, protože čuje dohady, mlčí. (Mlčení mojí mámy je kapitola sama o sobě.)

Řídí bratr, auto se cuká, otec mu do toho mluví. Hádka. (Zneklidňuje mě jet v autě, které řídí nasr*ný řidič.)

Jdeme na hřbitov, jen s mámou, otec a bratr túrují auto. Je to slyšet až ke hrobu. Máma jim to později vyčte. Nic příjemného. 

 

Jsme u babičky. 

(fragmenty)

Oběd.

Otec na stole vidí pivo jisté značky: Musím říct, že pivo, co piju já, je mnohem lepší. Tohle jsem zkoušel ale zklamalo mě.
Strýc: Jednoduchá rada, nekupuj si ho. Nám chutná.
Otec: Jooo, zlatá "moje značka". Včera jsme si ji koupili v dvoulitrový flašce...
Teta: Fuj! Petka! Jak někdo může pít pivo z petky! Jak se natočí pivo do petky, nedotkla bych se ho.
Otec: No ale točený je točený, když takhle někdo přiveze ve flašce...
Teta: Ale v petce je všechno hnusný. Fuj. Fuj.

 Odpoledne. Na stole je asi deset kg cukroví, které průběžně uzobávám.
[:Teta přinese celou krabici: Vezmi si to domu.
Já: Dík, nechci. Jen jsem si zobla.
Za hodinu: Vezmi si tu čokoládu.
Já: Opravdu nechci, doma toho mám kýble.
Za další hodinu: Máš tady tu čokoládu.
Já: Fakt nechci!:]
Strýc: Dej to bezdomovcům, když to nechce.
Já: To je fakt, třeba by to některé potěšilo.
Otec: Pcha. 90% bezdomovců si to všechno způsobilo samo a chtějí to tak.
Strýc: Pravda pravda.
Otec: Kde jinde by se mohli celý den válet a chlastat. (Opravdu můj otec věří tomu, že tohle lidé chtějí? Chce to on sám nebo co?)

[A celé odpoledne se protáčí tytéž rozhovory, co loni a předloni. Tytéž rozhovory, v nichž si moji bližní neustále dokazují, že ví všechno nejlíp.]

Máma celou dobu mlčí, na chvilku se střetne slovně s bratrem a pak mlčí ještě intenzivněji.
Nemám ráda její mlčení, šílím z něj a zároveň vím, že když mlčím, mlčím úplně stejně. Mlčíme obě, rezonuje to mezi námi, ale nespojuje nás to. Mlčíme stejně, ale nechápeme se.

 

A já pomalu si říkám, že tohle musí nějak souviset s prvotním hříchem. Moje řeči jsou svázané s řečmi ostatních. Moje mlčení navazuje na mlčení mojí matky. Všechno mě to štve a štvu se sama, protože se z toho nedokážu vyrvat. Nedokážu se usmát. Nedokážu přinášet radost, nedokážu zklidnit sebe ani ostatní lidi. Naopak mě to všechno spíš kazí a oblepuje, proto to tudy musí ven.  

 

Sama to nedokážu.

 

Pane, odpusť, že ani tentokrát jsem se Tebou nenechala vést.
Pane, pomoz mi ... co vlastně? Pochopit, akceptovat, ...? Pomoz mi, abych s tím děním naložila tak, jak považuješ za správné. (A ať je nepřestávám mít ráda. Někomu se nezdá snadné milovat nepřátelé, ale milovat své bližní též dá zabrat.)
Ale hlavně mi, prosím, pomoz vytrhnout se z toho. Nebýt součástí této hry. Ne utéct, ne obviňovat, ale s Tvou pomocí a Tebou proměňovat to zlé v dobro. Abych opravdu byla Tvoje. Ne jen v řečech, ale v i činech.

 

Amen.