Připravuju se ke státnicím, učím se "starší českou" a pročítám akademické dějiny české literatury z roku 1959, které z nedostatku lepších materiálů používáme jako podklad ke studiu dodnes.

Některé průniky marxismu jsou takové veselé. Z ničeho nic se v odborném, poměrně nestranném textu objeví dikce jak z budovatelského románu:

 

"Rubem tohoto rozvoje byla však bída lidu, z jehož mozolů vyrůstaly všechny ty nákladné a nádherné stavby, jako Karlův most nebo chrám sv. Víta. Lid nesl na svých bedrech tíži velikých nákladů, za něž byly pořizovány skvělé výrobky uměleckého řemesla pro kostely a hrady."

No jo, je to smutný téma, dodnes aktuální, beru to, i když způsob podání v odborným textu je nemístnej.

Ale pak narazím na hlášku jako:

"Waldhauser stál pevně na půdě církve. Jeho kázání neútočila proto na samý kořen zla, ale..."

Přiznám se, že takhle explicitní útok jsem od soudruhů akademiků nečekala. Trochu se jim směju, trochu mlátím hlavou o zeď, trochu je vlastně i chápu: můj pohled na církev byl ovlivněn mnoha předsudky, ale ke mně naštěstí mohli legálně přijít jiní a říct: hele, není to úplně tak, jak si představuješ...