Křik vyčerpaného lyrického subjektu.

Ó domky městské se líběj mně!
Světlo za okny, líbej mě.
Glazurou leštěné hladiny
odráží pohledy od viny.

Sice mráz klouže po klice,
zevnitř mě pálí zimnice.
Za jeden život tolik chyb,
to ani nejde napravit.

Domky ve městě sálají,
ovzduší modrá spřádají
síť na duše mdlé a promrzlé,
klopýtnou jednou, bude zle.

Na hrnci skáče poklice,
zevnitř mě pálí zimnice.
Za jeden život tolik chyb,
jak bych je mohla napravit?

Prošla jsem městem na Petřín.
Lanovka, stromy, klášter, rým.
Světla teď slabá zdála se.
Jak poznám věčné? Po hlase?

Hlasy vin kvílí plačíce
zevnitř mě pálí zimnice.
Za jeden život tolik chyb.
Chtěla bych chtít je napravit.

Chtěla bych umět napravit!

Můj Bože! Chci je napravit!

(A zatím jako ozvěna,
prolamujou se kolena,
snad k pokleku, či zřítím se,
jak přílíš sněhu na římse.)