Naštěstí se při přípravě ke státnicím setkávám i s podnětnějšími texty, než jsou akademické dějiny.

Viktor Dyk

Krajina

Křehounká říčka pod pastvinou
zasvitne a už zaniká.
Oblaka mají barvu sinou,
jsou nehnutá a veliká.

Nábožná přísnost vane strání,
vše pod ní mlhou pokryto.
To není ještě úsvit ranní
a noc už také není to.

Les v pole, ves se v louku mění,
kraj slavnostní a zvláštní je.
To noci splynutí už není
a dne to nejsou linie.

Je pohádkový lesk ten tmavý,
věž na výšině, barva řek.
Středověk, někdo tobě praví.
A opakuješ: Středověk.

Na hrdle řetěz, jdou tu kmeti,
na jejich čele brázdy chmur.
Z nich prvý těžce zašeptne ti:
Oh... Poitiers... Azincourt...

Na tulákovi zrak tvůj prodlí,
jenž bez cíle jde přes lada.
K Marii Panně on se modlí.
Slyš, Villonova balada!

Zrak rozesněný těká maní
po obrazu, jenž pomíjí.
nad potokem se děvče sklání,
jež zítra spasí Francii!

-- A jízda vlaku pošetilá
od kraje toho uhání.
Od míst, jež jsou ti náhle milá,
jak nahodilé setkání,

jež úsměv krátký přineslo,
jež odvalilo s nitra tíž.
A úzkostlivý půvab mělo,
jak žen, jichž ty už neuzříš.

                              Před Belfortem.

 

A jako bonus/možná ilustraci, možná taky ne/ přidávám vyfocenou reprodukci z časopisu Ženský svět, r. 1925