Teď mám takové období, kdy bych nejradši měla hromadu dětí nebo studovala geografii nebo cokoli, jen abych se nemusela učit na humanitní státnice.
Potkala jsem v metru ženu,
která mě učila společenské vědy na gymplu. A má dítě.
Myslela jsem, že to, s čím se pachtím já, ona už dopachtila a pachtí se s něčím jiným. Což je taky to, o co mi jde. O něco jiného. Vždycky se nesnadno soustředím na přítomnost a sním o něčem, co by mohlo být, a když to je, sním o tom, co by mohlo být pak. Ale.
Není to tak špatně. Tohle snění je motor, bez nějž bych těžko povinnosti přítomnosti odesílala do minulosti.

Ale tu ženu jsem slyšela mluvit k jiné a popisovala, jak se připravuje na zkoušky z literatury.

Úleva a smích sama sobě. A povzbuzení a inspirace. Však ona byla z těch humanitních, které mě na střední tak inspirovaly tímhle směrem.