Sedět v knihovně, kde mají jen samé nepodstatné knihy, je zoufalé, není tu nic, po čem hladovím. Žádný Nýče, Vokolek, Bible, ani čtvrtý díl Dějin české literatury po roce 45. A zrovna na českou mám teď největší chuť. Že bych se podívala po poezii? Ale knihy mě dnes nechtějí. Z Národní mě vypudily, přijímačková četba mě uspala. A přitom mi zbývá jen pár posledních stránek. Musím si víc poroučet a poslouchat se.

Ne, knihovna není žádné magické místo, je plná vymlácených knih, ze kterých se sype ukřičená sláma. Místo několika skvostů, které by mě mohly těšit, se na mě plazí prázdná místa, ale zrádné knihy těší někoho jiného. Cha! Jistě jen zevlují na nočním stolku, zatímco šťastlivec se moří s povinnostmi. Stejně jako knihy u mě doma. Jenže ty se mi půjčené jeví stejně nezajímavé jako ty, které tu plní police. A je mezi nimi i Eco a ani ten už nepromlouvá. Lákavější je i učebnice angličtiny.

Chtěla bych mít slušňácký sešit z katechismu.

Člověk, který nechá svůj život prostoupit řádem, by snad mohl být šťastnější.

A taky přečíst Exhumaci.

Ale to musí vyjít ze mě.