Během jednoho dne jsem s chutí přečetla knihu manželů Hahnových Naše cesta do Katolické církve (v názvu blogu uvádím originální název). Na hodně vlastních problémů jsem v ní našla odpovědi. A to nikoli ve formě amerických citových výlevů, jak jsem se bála, ale o Písmo opřených teologických argumentů. Abych je dokázala vyvrátit, musela bych být větším odborníkem na Bibli, což nevím, jestli se kdy stanu. Zatím mi nezbývá než autorům a jejich erudici důvěřovat. Ale pokud by se tu našel někdo, kdo by uměl jejich argumenty vyvrátit, prosím, v komentářích je místa dost a mě by docela zajímalo, jaké slabiny jsem přehlédla. (Netoužím ani tolik po tom, aby někdo jejich tvrzení zcela popřel, ale spíš, aby poukázal na nedostatky. Jsem rozhodně pro ještě lepší argumentaci ve prospěch ŘKC.) 

Důležité je podle mě poznamenat, že Scott Hahn došel pečlivým zkoumáním Bible k tomu, že pravda je na straně Katolické církve tím, že Bibli studoval prizmatem teologie smlouvy. O teologii smlouvy vím akorát to, že to je protestantský přístup. Nevím, jestli se nějak s katolicismem vylučuje nebo ne. Kdyby tomu tak bylo, byl by to asi divný paradox, ale autor se tohoto pojetí nevzdává myslím ani jako katolík. TS je pro něj skutečným klíčem k pochopení celé Bible. 

Autoři postupně (jejich iniciativa je proměnlivá - s něčím přijde ona, on se nechytá, pak je to naopak) a vlastně nejdřív i nezáměrně (prostě proto, že jsou poctiví) promýšlejí různé problémy, které odlišují katolicismus a (ten jejich) protestantismus. Od antikoncepce a eucharistii, přes sola fide a sola scriptura, po Marii a neomylného papeže. 


Důležitým argumentem pro katolickou církev je přítomnost Krista v eucharistii:

Po mnoha modlitbách a důkladném studiu jsem si uvědomil, že Ježíš přece nemohl mluvit obrazně, když nás učil, abychom jedli jeho tělo a pili jeho krev. Židé i jeho ostatní posluchači by nemohli být rozzuřeni a pobouřeni pouhým symbolem. Kromě toho, pokud by si mysleli, že Ježíš mluví obrazně, a pokud by on svá slova takto mínil, velmi jednoduše mohl svoje stanovisko vyjasnit. Protože od něho odcházelo kvůli tomuto učení mnoho z jeho učedníků (Jan 6, 66), byl by vůči nim býval morálně vázan vysvětlením těchto "čistě symbolických výrazů".
To však Ježíš nikdy neudělal.

(s. 57)

Papež

V jednom momentě mi položil otázku: "Scotte, kde je podle tebe v bibli doložena potřeba papeže?"

"Pane doktore," začal jsem, "víte jak Matoušovo evangelium zdůrazňuje Ježíšovu roli jako Davidova Syna a Krále Izraele, vyslaného svým Otcem, aby založil nebeské království? Domnívám se, že Matouš (16, 17 - 19) nám ukazuje, jakým způsobem je Ježíš zakládá. Dal Šimonovi tři věci: za prvé, nové jméno Petr (Skála), za druhé slib, že na něm postaví svou církev, a za třetí klíče od nebeského království. A právě ty já považuji za velmi zajímavou věc.

Když Ježíš mluví o klíčích Království, odkazuje k důležitému úryvku Starého zákona, k proroku Izajášovi 22, 20 - 22. Zde Ezechijáš, královský dědic Davidova trůnu a izraelský král v době Izajášově, nahradil svého starého správce královského domu (dnes bychom asi řekli premiéra) Šebnu novým správcem, Eljakímem, synem Chilkijášovým. Každý mohl tehdy rozpoznat, kdo z členů královského kabinetu byl jmenován novým premiérem, neboť mu byl dán klíč domu Davidova.

Tím, že Ježíš svěřuje Petrovi klíče Království, zřizuje též úřad "premiéra", jehož úkolem je spravovat církev jako Kristovo království nebeské na zemi. Klíče jsou pak symbolem Petrova úřadu a primátu, který má být předáván jeho následníkovi. Tímto způsobem to funguje po staletí."

(s. 74 - 75)

Papežská neomylnost (souvisí i s argumentací proti Sola scriptura)

Dr. Gerstner klidně odpověděl: "Papežové, biskupové a církevní sněmy mohou být a také jsou omylní. Scotte, jak si jen můžeš myslet, že Bůh vybavil Petra neomylností?"

Na chvíli jsem se odmlčel a pak pokračoval: "Protestanté i katolíci se shodnou na tom, že Bůh vybavil Petra neomylností přinejmenším dvakrát, a to například, když psal svůj první a druhý list. Jestliže ho tedy Bůh vybavil neomylností, když učil autoritativně prostřednictvím dopisů, proč by ho nemohl ochránit před omyly, když vystupoval jako autorita církve osobně a ústně? A podobně, když toto mohl Bůh učinit s Petrem - a s ostatními apoštoly, kteří sepisovali Písmo -, proč by to nemohl udělat s jejich pokračovateli, zvláště když mohl předvídat anarchii, která by vznikla, kdyby tak neučinil. A navíc, jak bychom si mohli být jisti tím, že samotných dvacet sedm kanonizovaných knih Nového zákona je neomylným slovem Božím, když by to byli právě omylní papežové a omylné církevní sněmy, kteří vytvořili neomylný kánon?

(s. 78)

 

Ještě pár slov ke knize: Kniha je, jak si můžete všimnou, psaná formou, která připomíná prózu. O účinnosti argumentačního dialogu věděl Platón i M. V. Štejer a další myslitelé. Čtenář 20. a 21. století získává ještě jeden bonus, zasazení argumentace do dramatického životního příběhu autorů textu. Hledání pravdy nedoprovázelo jen radostné juchání, ale i bolestivá krize v manželství, kdy Scott nadšeně hledal, zatímco Kimberly zděšeně přihlížela, jak se její manžel proměňuje z presbyteriánského pastora - narozdíl od něj se starala o děti a neměla tolik času věnovat se teologii. (Scott popisuje, jak když přišel domů z práce, zasedl třeba na 7 hodin k teologii. Z takového manžela bych ke stropu radostí neskákala. Není divu, že Kimberly začala na církev žárlit a vzdorovitě odmítala poslouchat Scottovy poučky. Z četby knihy mám trochu pocit, že za to Scott taky trochu mohl. Tento můj dojem potvrzuje reakce kněze, který jej připravoval na první přijímaní. Zeptal se Scotta, jak si představuje přípravu během Svatého týdne a ten na něj vychrlil posty, meditace a duchovní cvičení, načež kněz odpověděl: A co takhle být s rodinou? Áha...?!)

Zajímavé je, že knihu celkem nadšeně propaguje web Duše a hvězdy. Nevím, jak ve vydání, které četl autor článku, ale v mém je v doslovu výzva, aby katolíci kromě Bible a tradičních textů studovali o katechismus (tzv. modrou cihlu, jak se někdo vyjadřuje v diskuzi ke článku) a Dokumenty ke 2. Vatikánskému koncilu...