Poslední dobou jsem si pofňukávala, že se mi nic neděje, a nemám o čem psát. Když už se mi přihodila poměrně ironická situace, psát se mi tolik nechce, ale nešť.

Včera byl krásný den. Nebylo vedro, přitom slunečno. Šedo-bílé mraky měly ostré kontury. Na stromech se hemžily miliardy lístků. Pravoúhlé domy a pravoúhlá okna. Všechno jasné a zřetelné... (Jo aha, pardon, já mám vlastně nové brýle a silnější skla. Pokud jste si tedy nepovšimli skvělých vizuálních podmínek, není chyba na vašem přijímači.)

A v tomhle příjemném počasí a vizuálnu jsem jela ke kamarádce. Bydlí také v Praze, ale vlakem se k ní člověk dostane nejrychleji. Dohodly jsme se, že na mě počká na nástupišti. Na Hlaváku jsem se zeptala paní u okýnka, kterým vlakem že se to dostanu na určené místo, paní mě do jednoho nasměrovala, já nastoupila přesně do něj a cestou jsem se kochala konturamy mraků a pravoúhlými okny. Když dojel vlak na konečnou, byla jsem úplně jinde, než jsem být měla. Kdybych aspoň byla debil, že jsem zastávku přejela, ale ani to se mi nestalo. Paní na nádraží mě prostě poslala do blbého vlaku a já byla ve stanoveném čase někde úplně jinde. Žhavila jsem telefon, abych kamarádku nezneklidňovala, že se omlouvám, ale dorazím o hodinu později, protože se musím vrátit na Hlavák. Zneklidněná jsem byla ale já, protože mi telefon nebrala a na zprávy neodpovídala. Myslela jsem si, že šla čekat na nádraží a telefon nevzala s sebou, doufala jsem, že po nějakém čase usoudí, že bude lepší vrátit se domů a tam si přečte moje zoufalé smsky. (Řešení krizového problému bylo, že když tam nebude, prostě si zkusím vzpomenout, jak ta oblast vypadala na mapě, najdu její dům a zkusím, zda bude tam. Ale to bylo opravdu krizové řešení, protože jsem si zobrazení na mapě pamatovala jen chabě.)

Na druhé straně příběhu se ale také odehrály dost blbé náhody, které naše setkání zkomplikovaly. Kamarádka si totiž telefon nezapomněla doma, ale v kamarádově kapse, s nímž se předtím setkala (neměla totiž kabelku, ale chtěla být na příjmu), přičemž on odjel vlakem opačným směrem - do centra Prahy. Takže když jsem nedorazila ve smluvenou dobu ani později, opravdu ji napadlo vrátit se domů pro telefon... Nakonec rozesílala maily asi deseti lidem, kteří na mě mohli mít číslo. (Já jsem v tu dobu zas volala příteli, aby se jí zkoušel od určité chvíle dovolávat on, protože mně docházela baterka.)

Andělem a deus ex machina se stal onen její kamarád, který se vrátil a přivezl jí telefon zpátky, bombardován mým zuřivým prozváněním. Nakonec jsme se se setkaly o hodinu později. Kochání miliardami lístků v její příjemné čtvrtí mi dělalo velký problém, protože jsem ostře vysoustruhovanou krajinu z vlaku sledovala víckrát, než mi bylo milo. Navíc jsem prodělala drobný infarkt, protože když jsem se chystala vystoupit (na zastávce na východním okraji Prahy) ve vlaku se z reprodokturu (nevím proč - nějaká chyba?) ozvalo: Příští zastávka Nelahozeves - zámek. (To je pro změnu na sever od Prahy.)

Vlastně se nic nestalo. Vlastně to jsou samé pitomosti, blbé náhody, příběh smrdící každodenností a není nijak výjimečný. Proč to píšu? Musím se vypsat z té lítosti a z toho neklidu, který způsobilo, že jsem neměla situaci ve svých rukách. Jako málokdy v životě jsem musela spoléhat, že to nějak vyjde. Byla jsem závislá na souhře náhod a plynutí času - musela jsem čekat a nechat dění, ať se děje a doděje, protože já nemohla nic. A kamarádka na tom vlastně byla podobně - nevím, jestli ji to tolik rozhodilo, ale ani ona vlastně nemohla nic dělat, jen doufat, že k ní cestu najdu, doufat, že se mi něco nestalo, doufat v to, že mi někdo napíše...

Ani nevím, jestli z toho něco plyne, jestli se to dá nějak interpretovat. Jestli do toho vkládat nějaké úvahy o důvěře, protože důvěra v techniku i lidský faktor se na jedné nevyplatila, na druhé straně právě technika a lidský faktor to zas daly do pořádku.

Naprosto nevyzpytatelně.   

A vkládat do toho nějaké úvahy a interpretace o Boží vůli nemám zájem, protože ta je taky

naprosto nevyzpytatelná.