Nadpis příspěvku pochází z dopisu, který psala moje praprababička v roce 1945. Kdybych chystala výbor z rodinné korespondence, byl by to výstižný titul, protože v tomto duchu se dopisy povětšinou nesou.

„... aspoň kdyby bylo dostatek bramborů a to člověk, aby je počítal letos do hrnce. Ale doufám, že to nějak vydržíme, my ještě bídu neměli nemějte starost něco Zdena sežene, něco Máňa od známých a něco se připraví doma a jde to všechno dobře s pomocí Boží. Jenom aby nás Bůh chránil od nemocí a hrůzy válečné to druhé bychom snad nějak vydrželi, musíme doufat, že se to brzo urovná a pak nabudeme teprve trochu klidu, kterého všichni tolik potřebujeme.“ (rok 1944)

„Růža a Růženka drželi v pondělí svátek a Růža též narozeniny, ale ani jsme nic nepekli, neb Josef zkazil náladu hned v neděli večer, on není k napravení, Růža s ním nemluví, místo aby jí něco dal tak by koukal aby šla pod zem i s tím maličkým.“ (jedno kdy)

„Tento týden sem 4 dny ležela měla jsem velké bolesti v břiše říkal p. dr že je to od toho žlučníku. To je všechno z toho blahobytu. Co říkáte té drahotě? Všeho je dostatek na volném trhu, ale my si to koupit nemůžem. I ty brambory i to uhlí k smíchu zdražily. Co pak si někdo může koupit za 320 Kč brambory nebo za 310 Kč uhlí? vždyť je toho jako pepře! Kdo ví co na nás ještě nečeká Bohouši. Hezky se to připravuje ten blahobyt to by rozčílilo i toho nejspokojenějšího člověka na světe takovou lumpárnu jakou provádějí. Letos se urodilo všeho dost a na lístky nepřidají ani deko.“ (1951)

Podle zmínek (a nejen těch, co jsem opsala), které prostupují dopisy, byla praprababička asi  poslední praktikující katolička v této větvi rodiny (v linii se mnou mám na mysli, co se dělo s jinými jejími dětmi než s mým pradědou, nemám tušení). Praděda už psával do KSČ důvody, proč by mu mělo být zachováno členství ("v celém dosavadním životě neměl jsem nejmenšího důvodu jakkoli simpatizovat s kapitalistickým zřízením v první republice ani s pravičáckými směry v pozdější době"). Moje babička ještě měla svatební požehnání v kostele a občas do kostela i zašla, ale pak se začala zajímat o kyvadýlka, karty a astrologii... modlím se za její duši. 

Nechápu, kam víra v naší rodině zmizela. Jak někdo mohl tváří tvář tomu, co se dělo, věřit tak moc v nějaké světlé zítřky (nebo příští životy) tolik, že se vzdal víry v Boha? Tyhle dopisy, je jich plná krabice, přede mnou otevřely století "bojů a utrpení", při jejich čtení mi na mysl přicházely verše z jedné písničky od Hegerové: život je hrozná černá studa / a hloubku pozná jen, kdo je u dna / proč je to tak?

Měla jsem opravdu pocit, že se dívám do temné nekonečné propasti. 

Naštěstí jsem si z pozůstalosti po babičce (vlastně po obou babičkách, maminkách obou rodičů - jedná se o předmět putovní, ukrývaný před nevěřícími dědečky) vzala i starou modlitební knížku.

Věřím v Tebe, o pravdo věčná, doufám v Tebe, o milosrdenství neskončené, miluji Tebe, o dobroto božská. Pane Bože, rozmnož v nás víru, posilň naději, zdokonal lásku. Vykořeň každý hřích a každou nepravost, různici, nevěru, bludy a domněnky. (...)
Avšak nejdobrotivější Otče! smiluj se také nade všemi dušemi v Kristu zesnulých! obzvláště rodičů mých* a všech ostatních s kterými jsem přátelsky obcoval, aneb jejichž dědictvím nyní vládnu, a všech, kteří v Tvé víře odpočívají. Odpočinutí věčné dej jim Pane a světlo věčné ať jim svítí. Amen.

*Pro mé rodiče platí prosba "nevěřící obrať".