Aktivum & femininum

Když se vrátím z nějaké akce, ráda si ji připomínám, jak se na internetu postupně objevují fotky a pozdravy. Já ani Vojta jsme letos s sebou foťák neměli, Vojta měl ovšem pastelky a já zápisník, takže se pokusím svůj dojem z několikadenního pobytu vyjádřit slovy a ilustracemi převážně mého milého. Doufám, že zúčastněným připomene milé chvíle a že i nezúčastnění si počtou. Podotýkám, že jak se na dojem patří, bude subjektivní. Kdybych se snažila o objektivní kroniku, byl by můj zápis hodně stručný. Během toho necelého týdne jsem přitom narazila na záležitosti, o kterých by se dalo diskutovat, případně které bych ráda doporučila, na které se chci zeptat, atd. Ty barevně odliším těm, kteří se nechtějí prokousávat mým grafomanským výpotkem.

 

„Spolčo“

Jela jsem se stodůlkovským spolčem, na které chodil během studií Vojta. Od té doby, co pracuje a je tak všeobecně zaměstnaný (například hraním diablo a malováním), jsme oba stejně častí návštěvníci (= jednou v roce jedeme taky o prázdninách na výlet).

 

1. den – Lišov

Cesta byla otravná, protože jsme jeli předposlední den, kdy byly výluky na trase Praha – České Budějovice a z vlaku nás vyhnali ve chvíli, kdy se mně a zřejmě ještě třem dalším opravdu hodně chtělo na záchod. Já si zrovínka dala českodrážní předražené kafe a všichni, myslím, víte, jak taková věc působí. Takže po celou dobu jízdy v autobuse jsem fňukala, protože jsem neměla tušení, jak dlouho ještě pojedeme. Že stejný problém neřeším sama, jsem zjistila až dodatečně, což mě mrzí, protože sdílené trápení by jistě bylo menší.

 

Ubytovaní jsme byli na faře v Lišově. První, co mě zaujalo byly knihy úplně všude. Knihy, které jsme si mohli půjčovat. Druhé, co mě zaujalo, byly náboženské obrázky taky úplně všude. (Ok, v koupelně nebylo ani jedno, ale jistě chápete hyperbolu.) Dohromady to na mě působilo příjemně.

 

Další místo, které jsem z Lišova hned po příjezdu poznala, byl zdejší kostel, přijeli jsme akorát tak na mši.

Na čerstvém vzduchu hodně jím a spím, takže tento večer a stejně tak i následující jsem se důkladně najedla a šla spát. Z okna pokoje byl vidět kus střechy a ulice s malými domky – v Lišově asi typickými, pro Pražačku jak ze Zlaté uličky.

(Autorem obrázku je Vojta)

 

Kniha, kterou jsem ten den objevila: http://obchod.portal.cz/produkt/tvorime-z-obrazku-nasich-deti/

 

2. den – Dunajovická hora

Vyšli jsme si na horu, která vlastně není hora, ale lom. Cestou mě štípnul osudový ovád – osudový proto, že jsem pak zbytek pobytu měla nohu jako sud. Už tehdy se projevil Majčin smysl pro vzdálenosti. Prý malý, dopolední výlet. Ačkoli se nepovažuju za turistického lemroucha, docela mě to zmohlo. Ale vinu házím na špatné boty a štípanec. Inu, vrátili jsme se na hodně pozdní oběd a ač většina našla sílu ještě jít 6 km na večerní mši, já jsem mezi nimi nebyla. Kdo ví, kolik kilometrů to bylo doopravdy. :) Cestou lesem jsme se modlili modlitbu „Ovoce svatého Ducha“. Bohužel jsem papírek s návodem někam zašantročila, tak popíšu svými slovy – modlitba v tichosti při vykonávání nějaké rytmické činnosti, na kterou nemusíte moc myslet, třeba chůze. V nabídce bylo i štípání dříví, ale to bych neriskovala. Buď se člověk může soustředit celou dobu na jeden plod, nebo se probrat všemi. Do rytmu se má opakovat ono slovo pojmenovávající ono ovoce (láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost) a promodlit jej skrz naskrz.

 

Zvláštní. Bála jsem se, že nevydržím dva kilometry mlčet a modlit a ono to šlo. Když chodím po lesích sama, dělám to tak nějak automaticky, ale když jsou kolem mě lidi, trochu to drhne. Ještě je zvláštní, že loni se mi tyhle „body programu“ strašně protivily, ale letos jsem je přijala bez problémů.

(Autorkou fotky je Tereza Jaklová)

 

Cestu zpátky jsme odhlasovali kratší – po silnici. Argumentem (mým) bylo, že se aspoň najíme. Vědět kudy půjdeme, o jídle pomlčím. Šli jsme totiž kus cesty podél čerstvě položeného asfaltu, ze kterého příjemná vůně a teploučko jen sálaly.

 

Večer bylo ještě opékání buřtů. (To je například ta objektivní informace, ke které nemám mnoho co dodat.)

(Autorem obrázku je Vojta)

3. den – Třeboň

Nejprve zuřivé hledání restaurace. Jedna z doporučených restaurací otvírala odpoledne podle svého řádu, druhá otvírala později pouze tento den výjimečně a nečekaně. Dostali jsme se tak z nouze za hranice centra k plechovému paneláku a nakonec se přece jen najedli v dobré pizzerii.

 

Dole na náměstí točí výbornou zmrzlinu. Vyzkoušeno a doporučeno: kávová + skořicová.

 

S Vojtou na radniční věž, rozesílání pohledů a správně katolicky podívat se na výstavu „Česká Bible v průběhu staletí“, ale nedozvěděla jsem se tam o nic více, než jsme se učili na hákáči (= Historické Kořeny současné Češtiny). Měla jsem vábení jít na prohlídku zámku, ale...

 

… ale rozhodla jsem se ušetřit, protože na odpoledne byla naplánovaná, správně katolicky, prohlídka kláštera a ta stála za to.

Provázel nás kostelník, který neskutečně perlil. Nevím, jestli vědomky nevědomky, ale s poker facem sypal historii kláštera, některá fakta zopakoval asi čtyřikrát, ovšem za použití jiných slov, takže projev byl vytříbený i stylisticky. Měl připravené obrázky pro srovnání krásných Madon, ke každé soše a obrazu znal symbolický výklad a víc než provedení po kulturní památce, připomínal jeho výklad katechezi. Výbornou katechezi. Prý to je oficiální prohlídka. Jakpak se na výroky typu „eucharistie je větší zázrak než stvoření světa – Bůh se vtělí do kousku chleba“ tváří nevěřící? A což teprve v zahradě: „Také zde máme dva křižáky,“ ukázal na pavučiny. „Povšimněte si, jak mají krásně vykreslené kříže.“

 

Co jsem se tedy dozvěděla?

• V kostele mají krásnou madonu z opuky ze sklonku 14. století

• fresku sv. Kryštofa

• obraz sv. Augustina (překvapivě:)

• 3 patrony proti moru: sv. Rocha, sv. Rozálii a sv. Šebestiána a malou sošku blahoslaveného Hroznaty

• sousoší znázorňující založení Církve

• obraz Panny Marie s mečem v srdci – následoval výklad o sedmi bolestech a radostech Panny Marie, o kterých jsem nikdy neslyšela, takže za tenhle obšírný výklad jsem obzvlášť vdečná

• Potom asociační skok – i na Slovensku jsou „lurdy“ – Turzovka + PM se zjevovala i ve Rwandě a varovala před masakrem. (Nutno ověřit, také nová informace.)

• v každém kostele je vítězný oblouk

• z kláštera vede tajná chodba do zámeckého archivu

• Kostelník se dívá na nepravidelné okno na chodbě kláštera, když se mu něco nepovede, aby se povzbudil, že ani v gotice vše nebylo symetrické.

• Důležité: původní, gotický svatostánek nebyl uprostřed jako barokní, nýbrž na straně!

Kniha zakoupená v klášteře: Stála jsem u brány nebe a pekla – Osobní svědectví paní dr. Glorie Polo. Doporučuji k přečtení. Četli jste? Co na ni říkate?

 

Večer, po té, co jsme se drobnými komplikacemi dostali zpět na faru, jsme ještě šli do kostela adorovat. Byla to ale adorace ve stylu „Kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich“, protože pan farář šel brzy vstávat a nevystavil nám Svátost. Zpívali se zpěvy z Taizé. Začalo se „zůstaňte a bděte se mnou“, ale většina z nás selhávala jako apoštolové. Pro mě to je takové rýpnutí do mojí pýchy. Často jsem si říkala: já bych neusnula! A kdeže. Už dvakrát jsem měla příležitost neusnout a ani jednou se nezadařilo. Myslím, že ten pan farář Kubíček, který nedávno zemřel mučednickou smrtí, tvrdil, že usnout při modlitbě je požehnaný spánek. Nejspíš tomu rozuměl víc, ale já bych to připodobnila tomu, když miminko usne při kojení. Pro jednou to jde, ale víckrát by se to opakovat nemělo, nebo si zvykne. (Teď jsem děsně chytrá – jednou jsem čekala na Vojtu ve spořitelně a kolem se povalovaly časopisy Maminka...)

 

4. den pršelo

Tudíž jsme nikam nešli. Hráli jsme hry, četli si, povídali, chystali jídlo a jedli.

Večer jsme se modlili na téma „Kristus – pravý vinný kmen“. Přepadaly mě pochyby, cítila jsem se jako ta schnoucí větev určená ke spálení. Uvědomila jsem si, že se nedokážu Pánu plně odevzdat, zapřít se. Nedošla jsem ke svým „nepokřtěným“ limitům? Nebo se nemám nechat pokřtít, když to neumím? Ač se modlím, že tu chci být pro něj, "normálním" světským radostem těžko odolávám. A jak je to tady s těmi pocity? Myslím ano, ale cítím strach. Halík prý řekl katechumenům než je pokřtil, aby do toho šli pouze pokud by si dokázali představit, že naráz všechno opustí a půjdou za Kristem. Nepotřebuje člověk svátosti právě proto, aby to zvládnul? Což o to, představit si to snad i dovedu (ovšem potřebovala bych na to asi kolkovanou žádost, abych pochopila), ale není to totéž jako "já určitě neusnu", "já určitě nezapřu"? 

 

5. den - odjezd

O balení se rozepisovat nebudu, ovšem před odjezdem se ještě rozpoutala zajímavá debata o církevních dějinách. Odtud pramení můj zájem o knihu, ve které bych se dozvěděla něco víc o církvi v době renesance. Ptala jsem se už ve statusu, ale zde by mi mohlo odpovědět víc lidí (než nula), pokud dojdou až sem. :)

 

Teď nevím, kdy to bylo, jestli tento den, nebo den předchozí - byli jsme se ještě podívat do věže kostela. Nejsem ta pravá, abych o tom referovala, protože až nahoru jsem nevylezla. Fascinoval mě ale kostelní hodinový stroj. Měli by záběr na něj použít v nějakém filmu, ve kterém budou chtít zřetelně a pěkně zároveň vystihnout plynutí času.

 

Knihy o starém zákoně, které jsem si vypsala těsně před odjezdem z farní knihovny a ráda bych si je přečetla: Alfred Läpple – Úvod do starého zákona, Dominik Duka – Úvod do Písma svatého starého zákona, Josef Hrbata – Klíč ke starému zákonu, Johana Koppová – Starý zákon, kniha pro dnešní dobu.