Chodit do hospody s jistými mně milými, ale přece jen názorově protichůdnými lidmi, je dost o nervy.

 

S člověkem A., protestantem, jsme se celkem pěkně ekumenicky shodli, že katolíci a protestanti spolu vlastně můžou pěkně vycházet. Třeba si zahrát fotbal, vypít pivo, pomodlit se Otčenáš... A tím to asi končí, protože protestanti např. neuznávají, že je rozdíl mezi vzýváním a klaněním, (nebo opačně proto, že katolíci se oddávají modlslužbě a -- cituji: "podivné eucharistické zbožnosti"). Pak už to bylo pouze oboustranné vyjádření pevného přesvědčení, že jediná možná ekumena je to, že „vy se přidáte k nám“.

 

Horší (?) to je s člověkem B., se kterým se taky takhle občas vídám. (V mnoha mých příspěvcích jej označuju prostě jako marxistu, ale on by z takového škatulkování vylít z kůže.) Má z jistého (opakuji z jistého!) úhlu pohledu docela relevantní připomínky a kritiky vůči církvi, ale nedává ani vteřinu na obranu a chrlí dál další a další útoky. V pátek jsme se „neshodli“ kvůli homosexuálům. Jeho problém: církev ničí životy mladých homosexuálních děvčat a chlapců, neumožňuje jim naplnit svůj život... a teď čím? Přiznám se, že nevím, o co mu jde. Aby naplnili svůj život pozemskou láskou a mohli svobodně milovat? Nebo aby mohli mít homosexuální vztah a být zároveň katolíci? Ale proč by měl zrovna on chtít to katolictví? Trochu ho podezírám, že chce, aby křesťanství bylo takové, jaké si on přeje... Nejspíš mu vůbec nerozumím, je to míjení, naprostý míjení. Nutí mě to přemýšlet o tom dialogování*: jde dialogovat s někým, kdo je tak moc jinde? (Pominu-li to, že mě třeba vůbec nepouští ke slovu. Což je druhá věc, kterou připomíná např. kritik Ladislav Jehlička: jak vést dialog s někým, kdo odmítá poslouchat?)

 

Mým výpovědím, ve kterých padala slova jako "utrpení", "spása", "milost", se vysmál. Já se mu zas tolik nedivím, ode mě to muselo znít straně blbě. Celkově mám pocit, že bych takový věci neměla říkat, když jediný, co v daném okamžiku trpím, jsou jeho blbý řeči, jsem tři týdny pokřtěná a tak vůbec vím prd. Ale co mám říkat, když někdo zaútočí a začne agitovat? Jak jinak mám o těhle věcech mluvit a mám o nich vůbec mluvit?

 

Obávám se, že v případě, že on tohle všechno odmítá a vysmívá se tomu, vlastně nejde říkat vůbec nic. Výše zmíněna jsou nějaká primární východiska**, která nesdílíme, a bez nich se vlastně nemůžem bavit. (Nebo jo?)

 

Podotýkám, že se fakt necítím práva říkat, že někdo (např. homosexuál) má trpět, ale zároveň nevím, co pro něj (z katolické perspektivy) můžu udělat jinýho, než se modlit.

 

Oba ty rozhovory byly v něčem stejné. Vyložili jsme (nebo jsme se pokusili) „jak to mám já“, víceméně jsme si poslechli, „jak to máš ty“, ale žádné vzájemné pochopení se nekonalo. (A musí?) V jednom případě to skončilo nahořklým úsměvem, ale v klidu, v druhém jsme si vynadali. Nevím, jestli je nějaká varianta výrazně lepší.

 

*Nadužívám tu slovo dialog. Chtělo by vysvětlit aspoň to, jak mu rozumím. Dialog chápu jako setkání minimálně dvou lidí, z nichž si žádný předem neřekne: "tak, i kdyby ten druhej řekl cokoli, já na svých názorech nic nezměním." Ještě se mi do toho pletou ta východiska, to je myslím něco jiného, než názory... Kdyby si hypotetický dotyčný řekl: "tak, i kdyby ten druhej řekl cokoli, já na svých východiskách nic nezměním", už by to mohl být dialog, nebo furt ne? Tady si nejsem jistá. Přece jen s názory se dá vyvádět leccos, obzvlášť teď, když se od každého nějaký názor na všecko očekavá.

 

**A k těm východiskám: myslím, že o nich je problém jakkoli debatovat. Jsou to takové směsi víry a zkušenosti, že se buď dají respektovat nebo ne. Nějak tak to jednou řekl i B. A pak při mnoha příležitostech ukázal, že mou víru respektovat nebude, naopak.

 

Někteří lidé (a teď nemyslím jen třeba otce Halíka, i když ten je dost učebnicový a nejvíc slyšitelný, -- setkala jsem se i s jinými, a to nejen křesťany) žonglují pořád s tím, jak se musí vést dialog, jak se musí vést ta řeč, která prosvětluje, v níž se protínají horizonty, atd... Ale, nejenže je fakt fuška, i když se chci s někým jen tak bavit v hospodě a nezabít ho, jak jsem ukázala, nejen, že to znamená chtít a umět relativizovat svoje názory (a co východiska?) (umět relativizovat sebe a svoje chápání je v pořádku, to totiž JE relativní, ale co když pak dojde na relativizaci pravd Církve vůbec?), ale největší problém vidím v tom, že nikdo, kdo to slovo používá, pořádně nevysvětlí, co tím vlastně myslí.

 

Jsem si vědomá, že v tomhle článku motám spoustu věcí dohromady. Zkusím je roztřídit:

 

1) Co je dialog? (Vaše minimálně 60stránkové elaboráty zanechte prosím v mojí přihrádce:))
    1a) Má smysl v něm nějak rozlišovat názory a východiska (základy, od kterých se názory odvíjí)?

 

2) Jak (křesťansky) čelit útočné agitce? (Moje řešení bylo: "ty si taky nas*r, já jdu domů";-)
   2a) Napadla mě ještě otázka, jestli má v této situaci smysl vést dialog, ale když jsme si ho ještě nenadefinovali, je mi blbé se na to ptát...

 

Snad stačí...