Mám spousty práce, ale než se k ní vrátím, musím se vypořádat ještě s něčím, co si slibuju udělat už dlouho. Zlikvidovat staré deníky z dospívání. (A dokončit tak, co jsem začala tehdy, když jsem napsala: https://somniferka.signaly.cz/1107/tlusta-cara-zlatej-rez)

 

Není to ale jednoduché, protože:

 

- v panelovém bytě není možno založit si vartičku, skartovačku nemám a vyhodit do popelnice jen trochu pomuchlaný deník by nebylo moudré.


- k těm svým pitomoučkým hláškám chovám nostalgii. Usmívám se nad poznámkami, jak mi matematika a chemie ničí život. Z mnoha jiných zápisků mě samotnou ale mrazí.



Ale je opravdu nejvyšší čas, abych to udělala. Blíží se svatba, sestěhování, a já za sebou nechci tahat stíny minulosti. Ani jejich zaznamenanou podobu. Kdybych je nechala napsané, jako bych s nimi stále tak trochu tiše souhlasila. Nesouhlasím. Zříkám se jich.



Jdu šmikat stránku po stránce.



Optimistický závěr, který byl vlastně začátek:

Abych se do toho pustila, mě přiměla jedna pasáž v Autobiografii G. K. Chestertona, která mi připomněla, jak jsem se onehdá sama (?) vyprostila z dekadentních a beznadějných myšlenek, tehdy také ještě "nenábožensky":

"Historie toho, co bývalo nazýváno mým optimismem, je vlastně dost podivná. Když jsem se po nějakou dobu pohyboval ve světě nejhlubšího pesimismu, pocítil jsem najednou silnou vnitřní pohnutku vzbouřit se, svrhnout to břímě a zbavit se té noční můry. Ale protože jsem o té věci dosud přemýšlel sám, téměř bez pomoci filosofie a náboženství, vymyslel jsem si hrubou a nouzovou vlastní teorii. Její podstatou bylo, že i pouhá existence, redukovaná do svých prvotních hranic, je dostatečně neobyčejná, aby byla vzrušující. Ve srovnání s ničím je každé něco báječné. I kdyby denní světlo bylo snem, není to spánek, není to noční můra, je to snění. Nebo pokud to přece jenom byla noční můra, byla alespoň příjemná. Vlastně jsem se zatoulal dost blízko ke stavu, který můj puritánský dědeček vyjádřil tvrzením, že by děkoval Bohu, že ho stvořil, i kdyby byl zatracenou duší. Byl jsem spojen s posledními zbytky víry tenoučkou nitkou díků. Děkoval jsem všem bohům, jací mohou existovat, nikoli jako Swinburne za to, že žádný život netrvá navěky, ale za to, že nějaký život vůbec může trvat, nikoli jako Henley za nedobytnou duši (neboť jsem nikdy na svou duši nehleděl s takovým optimismem), ale vůbec za své tělo a duši, i když mohly být dobyty.“ s. 67 (vyd. 1997)