(úryvek z knihy: Čevelová, Zuzana. Gender, víra a manželství v "dlouhém" 19. století: možnosti interpretace katolických normativních pramenů. Vyd. 1. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2012. s. 92-93)

Někdy byl pozitivní vztah k náboženství centrem posměchu. Termínem „růženečkářky“ označovala soudobá společnost příliš zbožné dívky, někdy i zbožné muže. Výraz měl jednoznačně pejoraitvní význam. Méně horliví katolíci tak označovali praktikující věřící, kteří se navíc věnovali také veřejně osobní modlitbě v kostele (…), protože modlení v kostele se ze strany některých příslušníků mladé generace přisuzovalo už jen starým ženám. (…) Ignác Alfonz Stelzig popisuje reakci, kdy se chtěl mladík pomodlit se svými vrstevníky: „Pomodleme se na místo rozpustilého zpěvu raději růženec k nejblahoslavenější nebes královně.“ A dostalo se mu jasné odpovědi: „Aj ty svatoušku! Ty růženečkáři! Nestydíš se jako stará bába růženec louskati?“ (I. A. STELZIG, Úvahy pro křesťanské jinochy. Upomínka na svatou misii, Vídeň, 1858, s. 348) Pravidelná nedělní návštěva mše svaté, podobně jako vykonání zpovědi a účast na přijímání každý měsíc, byly v 2. polovině 19. století už mnohde považovány u dívek za přehnané (ze strany společnosti, nikoli ze strany katolické církve). Vnější zbožnost je ale u žen stále tolerována jako něco přirozeného, problém nastává s mladými muži: „Ráda bych si ho vzala, kdyby jen nebyl tak pobožný“ nechává se slyšet jedna z dívek na adresu možného ženicha (Druhé panenské P. Pobožnost, Anežka, 1879, s. 184). Dívkám samotným připadá nepatřičné v kostele dlouho klečet. Jestliže se ve 40. letech považuje klečení po celou dobu mše za samozřejmé (J. ŠKODA, Panna ve své důstojnosti čili pravidla života nábožní panny, Praha 1840, s. 13), v 2. polovině století už lze zaznamenat posun. V Anežce se dočteme, že je pro zbožnou dívku vhodné klečet alespoň „od pozdvihování do svatého přijímání“. (Druhé panenské P. Pobožnost, Anežka, 1879, s. 185)