Jak příhodné, že na neděli po volbách připadla (podle tradičního kalendáře) slavnost Ježíše Krista Krále. Snad abychom si připomněli, že On je jediný monarcha, v jehož Království stojí za to věřit a doufat.

Nemám bohužel žádný text ryze k tématu, ale dnes jsem se pročetla v románu Kristina Vavřincová k překrásné pasáži o boží lásce, což není úplně off topic. Autorem není teolog, ale spisovatelka Sigrid Undsetová, která se obrátila ke katolické víře. Slova vložila do úst knězi rozmlouvajícímu se stárnoucí hrdinkou Kristinou (však je to taky už z konce III. dílu). 

„Ale ty, Kristino,“ obrátil se k ženě, „jsi v životě zažila už víc než dost, aby ses mohla s větší důvěrou spolehnout na Pána Boha. Copak sis ještě nevšimla, že podrží každou duši tak dlouho, pokud se ho sama nepustí? Copak si stále ještě myslíš, ženo, i v tomto věku jsi ještě jako dítě, že je to trest boží, když sklízíš zármutek a ponížení, protože sis libovala v choutkách a pýše, na cestách, po nichž Bůh zakázal svým dítkám chodit? Chceš snad tvrdit, že jsi trestala své děti, když vzaly nádobu s vařící vodou a opařily si ruku, přestože jsi jim to přísně zakázala, aby se k ní nepřibližovaly? Nebo když se pod nimi prolomil led, před kterým jsi je přísně varovala? Cožpak nechápeš, že když pod tebou praskne tenký led, že ses propadla jen tehdy, když jsi sama pustila roku Páně, a že jsi byla pokaždé zachráněna z hlubin, kdykoliv jsi Ho zavolala? Což pro tebe nebyla láska, jež tě spojovala s otcem, i když jsi mu často vzdorovala a stavěla se proti jeho vůli, přesto balzámem a útěchou, kdykoliv jsi musela sklízet ovoce své neposlušnosti? Tys ještě nepochopila, sestro, že ti Bůh pomohl pokaždé, když ses modlila, třebas to bylo jen polovičaté a na oko, a že ti pomohl víc, než jsi žádala? Milovala jsi Boha jako svého otce, ale ne tak moc, jako svá přání, ale přesto tolik, že jsi vždy litovala, kdykoliv ses od něho odvrátila. Ale i tak se ti dostalo milosti, rostlo v tobě dobré i zlé a to jsi také ze setby své vzdorné mysli musela sklidit.“