Helena neznala řecky a její myšlenky se nesoustředily ani na slova, ani na nic jiného v okolí. Zapomněla i na svůj úkol a neexistovalo pro ni nic než dítě zavinuté před dávnou dobou v plenkách a tři královští mudrci, kteří přišli zdaleka, aby se mu poklonili.
    "Tohle je můj svátek,” říkala si, “a oni jsou mí příbuzní.”
    Možná se bála, že její sláva bude jako jejich spočívat v jediném historickém projevu zbožnosti; že i ona se vynořila z jakési bezejmenné země, pro kterou měli Řekové název ουτοπία, a zmizí jako oni v hasnoucí záři krbu v dětském pokoji mezi obrázkovými knížkami a opuštěnými hračkami.
    “Jako já,” říkala jim, “jste přišli pozdě. Pastýři a dokonce i dobytek tu byli dávno před vámi. Připojili se ke sboru andělů dřív, než jste se vydali na cestu. Kvůli vám byl porušen nebeský řád platný od počátku světa a nové vzpurné světlo zazářilo mezi zděšenými hvězdami.
    S jakou námahou jste putovali, řídili se podle hvězd a počítali, zatímco pastýři přiběhli bosi! Jak divně jste se asi vyjímali na cestě v doprovodu cizokrajně oděných služebníků a s nákladem tak absurdních darů!
    Nakonec jste dosáhli cíle své pouti a velká hvězda se zastavila nad vámi.. A co jste učinili? Šli jste navtštívit krále Heroda. Smrtelná výměna zdvořilostí, jimiž začala ta nikdy nekončíci válka lůzy a byrokracie proti nevinným.
    A přesto jste přišli. Neodmítli vás. I pro vás se našlo místo u jeslí. Vaše dary byly zbytečné, ale byly přijaty a pečlivě uloženy, protože jste je přinesli rádi. V novém řádu lásky, který se právě narodil, bylo místo i pro vás. V očích svaté rodiny jste nestáli níž než vůl a osel.
    “Jste moji zvláštní patroni,” říkala si Helena, “a patroni všech, kdo přicházejí pozdě, všech, kdo dospívají k pravdě únavnou oklikou, kdo jsou zmateni věděním a spekulací, všech těch, kdo se pro ohledy a slušnost stávají spoluúčastníky vin, všech těch, které ohrožuje jejich vlastní nadání.
    Milí příbuzní, orodujte za mě,” prosila Helena, “i za mého ubohého přetíženého syna. Ať i on, než všechno skončí, najde místo na slámě, kde by mohl pokleknout. Proste za mocné tohoto světa, aby nezahynuli úplně. A proste za Laktancia a Marciase a mladé básníky z Trevíru a za duše mých nezkrotných zaslepených předků; za jejich lstivého nepřítele Odyssea a za velkého Longina.
    Kvůli tomu, který neodmítl vaše divné dary, přimlouvejte se stále za všechny vědce, intelektuály a estéty. Ať nejsou úplně zapomenuti před božím trůnem, až prostí lidé přijdou do svého království.”