Na seminář jsme měli číst analýzu, kterak učebnice ZŠ naplňují požadavky interkulturní výchovy. Výsledek je takový, že téměř žádná základoškolská učebnice nesplňuje požadavky, Bohu díky! Ale asi musím dodat i „zatím“. Od článku jsem se proklikala dále, zjistila jsem, že se nachází na webu varianty.cz, což je vzdělávací program společnosti Člověk v tísni. Podívejme, co takový program nabízí.

http://www.varianty.cz/download/doc/books/18.pdf

http://www.varianty.cz/download/pdf/texts_16.pdf

 

Nejprve jsou představeny konkrétní cíle IKV. Tučně zvýrazňuji to, co považuji za problematické vzhledem k následující definici sociokulturní skupiny.

 

Naučit žáka reflektovat vlastní sociokulturní zázemí.

Naučit žáka reflektovat zázemí příslušníků ostatních sociokulturních skupin a uznávat je.

(Tady úplně nerozumím, co se po žákovi vlastně chce. Když se něco naučím reflektovat, což je v pořádku a užitečné, tak se pak přece sama na základě té reflexe musím rozhodnout, jestli to uznám.)

Naučit žáka komunikovat s příslušníky odlišných sociokulturních skupin.

Naučit žáka spolupracovat s příslušníky odlišných sociokulturních skupin.

Naučit žáka vnímat odlišnost jako příležitost k obohacení, nikoli zdroj konfliktu.

 

Sociokulturní skupina (SKS) – skupina definovaná na základě její etnické, národnostní, náboženské, socioekonomické, nebo kulturní příslušnosti či sexuální orientace jejích členů.

 

 

Pokud člověk věří v humanismus, neuvažuje o ničem nad sebou a jeho pohled se ani na chvilku tázavě neobrací vzhůru (leda když protáčí panenky nad tím, jak jsou někteří zpátečníci něcofobní), pak je to všechno pochopitelné a lákavě hezké, ale jakmile lidský život protne ještě jeden směr než bezbřehá šíře světa, pak nemůže automaticky přijmout, že i v případě náboženství a sexuality platí požadavek, že má „vnímat odlišnost jako příležitost k obohacení“.

 

Mimochodem, odlišnost přece nemusíme vnímat ani jako příležitost k obohacení, ani jako zdroj konfliktu. Může nám například být vcelku ukradená, nemusíme ji považovat za hodnotu a zároveň jakkoli odlišného jedince nez/a/bijem jen proto, že je odlišný.

 

Proti kulturní pluralitě nic nemám, týká-li se kultury v úzkém slova smyslu (třeba umění, jazyk,...), proti tomu, že máme reflektovat (a ideálně pomáhat řešit) socioekonomické problémy bližních taky nic, to je samozřejmost, ale mám hodně proti tomu, když se tohle všechno a mnohem víc hází do pytle s nálepkou „menšiny“, případně tedy „jiné sociokulturní skupiny“ a přikládají se univerzální instrukce, jak s tímto pytlem nakládat. Podívejte, jaký absurdní výběr pak může vzniknout:

 

 

Velice zřídka se vyskytují či zcela chybí interkulturní prvky o dalších sociokulturních skupinách, např.: o dalších národnostních skupinách, náboženských skupinách a sektách, o alternativních skupinách, extremistických skupinách, skupině handicapovaných, drogově závislých, nemocných AIDS, bezdomovců, starých lidí atd.

 

 

Staří lidé a handicapovaní se tak dostali do jednoho pytle s narkomany a sektáři. O.o Co se ještě vejde do toho atd.? Zločinecké organizace? To jsou jistě také sociokulturní skupiny.

 

Kritéria, která mají splňovat učebnice podle odborníků z Člověka v tísni:

 

2. Prezentuje svět z mnoha úhlů pohledu; nezaměřuje odlišné kultury optikou vlastního společenství a nehodnotí je pouze ve vztahu k vlastnímu, preferovanému systému institucí, tradic, pojmů a hodnot;

(A jak tedy? Jak se svlíknu ze své vlastní kultury? A proč bych to měla dělat?)

3. Prezentuje rozmanité sociokulturní vzorce jako rovnocenné a nepodporuje soutěž mezi nimi; vyzdvihuje odlišnost jako hodnotu o sobě, vysvětluje specifika různých kultur, životních stylů, světových názorů a důsledně zamezuje, aby tato specifika byla jedno druhému nadřazována;

 

4. Oceňuje sociokulturní diverzitu jako přínosnou a užitečnou; zobrazuje rozdíly jako příležitost k vzájemnému obohacení, interkulturní dialog prezentuje jako zdroj informací užitečných pro budování vlastní identity a jako východisko oboustranně prospěšná kooperace;

 

 

Dosaďte si tam teď za příslušníka menšinové sociokulturní skupiny třeba toho narkomana a představte si takovou učebnici. A hlavně mu chudákovi nezraňujte city tím, že byste tvrdili, že brát drogy je špatné. Fuj, takové prosazování nefetující majority. Sehnat vzorek do čítanky by nemusel být problém, i když nevím, jestli bych chtěla žáky základních škol vychovávat uryvkem, jak si Sherlock Holmes z nudy šlehá sedmiprocentní roztok kokainu.

 

V souvislosti s výše zmíněným mě ještě pobavila metodika vyučování:

 

 

Vzdělávací proces, který má ambici prosazovat hodnoty tolerance, respektu a solidarity, se mine účinkem, pokud bude prosazován autoritativními metodami. Interkulturní výchova se neobejde bez rozvíjení a principiálního dodržování strategií zdvořilosti, efektivní komunikace, smysluplné diskuse, konstruktivní spolupráce a kritického myšlení.

 

 

Přičemž se v textu objevuje poměrně autoritativní (jediným argumentem nepodložené) tvrzení, že odlišnost je hodnota sama o sobě, a to, předpokládám, pozitivní, když má být vyzdvihována. Kritické myšlení mě zrazuje od toho, abych tohle tvrzení přijala. A vlastně i celé pojetí na něm založené.

 

Jestli začnou vycházet takové učebnice, napíšu na truc vlastní, budu z ní učit své děti a budu tam dávat multi-inter-kulti úryvky typu:

 

… Církev je stejně jen jedna a může tedy zase udělat, co udělala dvakrát: přežít vzdělanost, ztotožnit se dějinně s Indií nebo Čínou.

Tuto pravdu si konečně uvědomí každý snadno. Každá jiná nauka je omezena tak, že na určité otázky nedává odpovědi: a také, že její vyznávání je v určitém prostředí nemožné. Nemůžete si představit mohamedánského Prusa nebo husitského Japonce: nemůžete si představit kalvínskou mystiku nebo buddhistickou sociologii. Není však národa, který byste si nemohli představit v Církvi, není otázky, kterou by nemohla zodpovědět; není námět, který by neuměla v sebe pojmout.

(Karel VI. Schwarzenberg: O rozpětí svaté Církve, In: Torzo díla, Torst 2007)

a ilustrovat ji budu takovými obrázky: