Zvláštní pocit třídit sezónní oblečení po dítěti... Zatímco je docela možné, že já svoje svetry obléknu ještě příští zimu, moje dcera bude potřebovat všechno nové (=tím myslím klidně po někom, ale něco, co doma ještě nemáme). Občas narazím na nějaký svetřík, který nosila v půl roce, občas na body, které nikdy neměla na sobě a už ho nikdy neoblékne, protože už teď má o dvě velikosti víc, a říkám si: tohle bude muset nosit nějaké jiné miminko, ať už moje, nebo něčí, které tu s námi ještě není. ONA tu loni touhle dobou taky ještě nebyla, ale já už "rozehřívala" v porodnici kontrakce horkou vodou.

Nechce se mi opakovat banální tvrzení o letícím času. Spíš na sebe nechávám působit myšlenku, že její duše, její jedinečnost nebyla (celých 25 let mého života). A teď je. A že věřím, že bude věčně. A tu zvláštní představu, že děti, které budou nosit oblečení po ní, zatím ještě neexistujou. A, dá-li Pán Bůh, budou. Věčně.

Připomnělo:

1. Uvažuj o tom, že tomu není tak dávno, co jsi vůbec nebyla na světě; místo tvé bytosti byla pouhá nicota. Duše moje, kde jsme tenkrát byli? Svět trval už tak dlouho, a po nás nebylo ani památky.

2. Bůh ti dal vzejít z této nicoty a učinil z tebe to, co jsi, a to i když tě nepotřeboval, z pouhé své dobroty.

3. Uvažuj o bytí, jež ti Bůh dal: je to nejpřednější bytí ve viditelném světě, schopné věčně žít a dokonale se spojit s jeho věčnou vznešeností.

František Saleský: Rozjímání I, O stvoření, Úvod do zbožného života

Vida, maminkám k rozjímání stačí vyklízet dětskou skříň.