Letos uběhlo 5 let od mého křtu. 

Neuvěřitelné.
Často to opakuju, ale nejpřilehavější obraz toho, jak vnímám čas, je ten vtip, v němž hulič trávy trucuje na balkoně. 

Když se zpětně podívám na tu dobu, vnímám ji jako plodnou a požehnanou. Brzo po mém křtu jsme se vzali, máme momentálně dvě děti, přestěhovali jsme se do ciziny, muž je spokojený v práci, snažím se věnovat dětem, muži a domácnosti, ale vždycky mi to “zkazí” nějaká příležitost, takže ještě občas učím v české škole. Bohu díky za to, je to velká nesamozřejmost.

Ale perspektiva těch jednotlivých dní je občas k uzoufání. 

Nemůžu říct, že by mě nikdo nevaroval, ale každodennosti bych se nevyhla v žádném stavu.

V těch stejných dnech a úkonech je někdy hrozně těžké vidět příležitosti ke službě Bohu. 

Je těžké mít na paměti, že každou z těch zdánlivě ubíjejících chvilek můžu dobře využít, i promarnit. Někdy se jen nechám vést rutinou (to je snad ta lepší možnost) a někdy se snažím jakkoli utéct, alespoň v hlavě, nebo skrz obrazovku. 

Na druhou stranu mi hrozí velké pokušení se v té každodennosti zabydlet. Zaměnit prostředky za cíl. Udělat si pohodičku.

Četba příběhů Tolkiena a Lewise mě učí, že člověka (nebo jinou bytost) z té pohodlné rutiny může velmi často vytáhnout nečekané dobrodružství. (A někdy touha po návratu do pohodlí může dobrodružný úkol skoro zhatit, velmi pěkně je to popsáno v Lewisově Stříbrné židli.) 

Možná by mohlo být konstruktivní pojímat každodennost, rutiny, nekonečné dny (a noci) jako cvičiště pro případný další a těžší úkol, a zároveň to brát tak, že už na té dobrodružné cestě jsme. 

Každopádně má smysl nerezignovat. Vybojovávat znovu a znovu denní modlitbu, postarat se o své svěřené, plnit povinnosti. 

Tak… a já se jdu vrhnout na tu horu prádla, která je zároveň mou posilovnou i Horou Osudu.