(Podotýkám, že feminismus, jak jsem jej definovala dříve, je mi blízký pořád, aby nedošlo k předčasnému juchání, ale uvítala bych příspěvky k tématu níže.;-)

„Dávejte pozor, aby vás někdo neuvrhl do otroctví oním marným lákadlem „filozofie“, podle zcela lidského podání, podle živlů světa, a ne podle Krista.“ Koloským 2, 8. Jeruzalémská bible

„Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.“ tamtéž, ekumenický překlad

Druhá verze se k filosofii, zdá se mi, vyjadřuje mnohem nekompromisněji, ale i ona omezuje tu, před kterou varuje, na „prázdnou a klamnou“. Z první verze více plyne, že není odsuzována filosofie jako taková, ale jen ta, která je bez Krista.

I když například Hans Georg Gadamer (v textech, které jsem četla) Krista přímo nezmiňuje, neřekla bych, že jeho filosofie není „podle Krista“. Jen není zmíněn explicitně. Nechci řešit, jestli konkrétně u Gadamera to je háček, nebo dokonce problém. Jsem-li správně „otevřená“ a naladěná, nacházím Boha i v textech, kde se o něm přímo nepíše, nebo se o něm nepíše vůbec. Jestli mu „rozumím“, je jiná otázka . Nedávno jsem se musela smát, jak moc křesťanské ctnosti a víra čišely z jednoho lingvistického textu, ale myslím, že v tom autorka měla prsty vědomě.

Ale zabývali jste se někdy psychoanalýzou? Konkrétně Freudem a Lacanem? Model světa, jaký jejich texty tvoří, dokonale vystihuje svět po pádu člověka. Skrz naskrz prolezlý hříchem. Samé nedostatky, narušenosti, patologie, ... dějiny chyb a omylů. Horší ale je, že jejich perspektiva neposkytuje žádnou naději, žádnou spásu. Člověk má vlastně celý život na to, aby se „léčil“ z nedostatků, které mu způsobily nedostatky jeho rodiču (a těm nedostatky jejich rodičů, a těm...) a jediný, kdo může horkotěžko pomoct, je psychoterapeut.

Ona ta psychoanalýza není celá úplně špatná. Právě jako analýza světa a člověka po pádu je skvělá! Ale neměla by se zcela a bezvýhradně přijmout, nemá člověku nahrazovat to, co může zaplnit jedině Bůh.

Vždyť úplně stejně se dá říct, že evoluce popisuje stvoření docela trefně. Ale bez Stvořitele.

Jako by ve vědeckých, potažmo některých filosofických, textech nebylo místo pro Boha. Někdo rozpozná mlčení, které se vztahuje k Němu, ale z nějakého důvodu (a to docela dobrého) nebylo nahrazeno slovy. (Vždyť mluvit o něm není snadné; když člověk chce vyjádřít zkušenost s ním, slova uhýbají jako černé tečky mezi čtverečky v jednom známém optickém klamu.) Je tu ale nebezpečí, že vznikne zdání, že tam ani žádný Bůh nepatří. Není-li v textech, které se podílejí na vytváření obrazu světa, není pak ani ve světě, řekne si možná někdo.

Víte, jak obvyklá změna slovesného rodu může manipulovat se skutečností? Máme dva rody, tři způsoby vyjádření. Činný a trpný rod, přičemž trpný je vyjádřen tvarem opisným nebo tvarem se zvratným opisem.

„Tatínek uvařil polévku.“ „Polévka byla uvařena ráno.“ „Polévka se uvařila v hrnci.“

Každý způsob umožňuje něco říct... a něco neříct. Některé jevy činí důležité... a jiné nedůležité.

„Bůh stvořil svět.“ „Svět byl stvořen.“ „Svět se stvořil?“ Ale ne... to už zní moc neohrabaně, řekněme, že „svět vzniknul“.

Nemyslím, že by k těmto posunům „hodnot“ vedly nutně nějaké nepřejícné motivace, věda se prostě snaží být měřitelná, ověřitelná, tak do tvrzení vkládá jen ty pojmy, které se ověřit dají. Ale vzniká pak iluze, když se k ní člověk upne zcela, že svět je právě jen takový, jak píše.

To je podle mě to nebezpečí, před kterým varuje onen úryvek. Věda je jen jeden ze znakových způsobů, kterým se člověk vztahuje ke světu. Dalšími jsou například, kromě „běžné“ řeči, umění, ona zmíněná filosofie. Část náboženství, ta „zevní“. Ta vnitřní a to nejdůležitější, kontakt s Bohem, je podle mě  moment, kdy je člověk, homo sémioticus, nejblíž tomu, aby se vymanil z „otroctví“ znaku.

Domnívám se, že ono „dejte pozor“, neznamená „nečtěte, nezabývejte se“, ale „myslete s Kristem“.

Autorka článku nečetla Husserlovu Krizi evropských věd, ani Darwinovu O vzniku druhů přírodním výběrem, ani žádnou podobnou chytrou knihu, takže si její ublognutí nedělá ambice být objevným příspěvkem k tématu jazyk a věda/jazyk vědy/co říkají evolucionisti, ale náznakem toho, o čem uvažuje za pochodu na své duchovní cestě, a tímto autorka srdečně zdraví hlavně ty, kteří dočetli až sem, ale i ty, kteří z důvodu časové ekonomie upřeli zraky jen na zvýrazněné pasáže.